Prosinec 2018

Smrt-začátek konce

4. prosince 2018 v 15:12 | Klarienas23
Tak se to stalo. Umřela jsem.
Pitomé auto,hloupá já,nepodívala jsem se na druhý směr. Řidič neměl šanci zastavit.
Vidím své tělo,respektive zbytky mého těla na silnici. Okolo se toho určitě děje víc než vnímám,avšak mě fascinuje má bývalá schránka. Defacto si uvědomuji s hrůzou,že se na své bývalé tělo dívám z vrchu.
Srdcem mi projede osten bolesti. Co mamka,taťka,Pája-můj přítel? Jak to ponesou??
Cosik mě začne vcucávat výše,mé fyzického tělo se mi vzdaluje,nechci jít,musím vědět jak to dopadne.
Navzdoru mému chtíči zůstat a pozorovat mě cosik vcucne do úplně jiného místa nevídanou rychlostí.
Bum! Padla jsem na zem z obrovské výšky,leč bolest jsem při dopadu necítila.
Co se to děje? Kde to jsem? Vím,stoprocentně vím,že jsem mrtvá,tedy mé tělo,to je neodvratné.
Ale co to je? "Haloo,je tady někdo?? Haloo,haloo! " zvolám do prázdna,kde se při podlaze,kterou nevidím a jen si domýšlím,válí hustá mlha.
Po chvíli ticha uvidím z mlhy vystupovat stín člověka. Zachvěji se hrůzou při pomyšlení,že peklo existuje a některý z jeho služebníků si jde pro mě. Nu což,teď už je nejspíš opravdu pozdě odčinit cokoliv.
Postava lehce zpomalí,zamává na mě,je mi povědomá...ta chůze,ta chůze...odkud ji znám,koho mi to připomíná???
Vypadá to asi,že je to muž,těžko říct,stále ho zahaluje hustá mlha a to divné přítmí,co tu okolo je.Zastaví.
Šepotem ke mně dolehne: "Ségra?Klárko?"
Ne,to není možné. Anebo ano?? Ten hlas...patřil mému zesnulému bratrovi.
"Danošku,si to ty??Bráško?" odpovím rozechvělým hlasem s nadějí v srdci.
"Ano,jsem.Čekal jsem tady na tebe.Neboj,nebudeš tu sama" odpoví a vynoří se u mě.
Vypadá úplně stejně jako když jsem ho viděla naposledy. Mladý,usměvavý,rozčepýřené vlasy.
Do očí mi vhrknou slzy,nemůžu uvěřit a vlastně ani nevím,co se to děje,ale navzdoru tomu ho silně obejmu a dám mu pusu. Nechci ho pustit,tak moc mi chyběl,je to on,cítím i jeho vůni,je to ON!!!!!!
"Danošku,co se ti to stalo???My jsme se to nikdy nedozvěděli,chci to vědět hned,chci!" spustím na něj.
"Všechno ti řeknu,neboj,provedu tě tady.Je mi to líto,že jsi umřela. Ségra,je mi to opravdu líto."
"Ne,tak jak mě,když si umřel ty a já se nikdy nedozvěděla proč." odpovím.
Podívá se na mě smutnýma očima,ve kterých vidím moudrost,lásku a ...
A lítost. Pohladil mě po rameni,chytil mě za ruku a řekl: "Nikdo z nás to nemohl mít nikdy lehké,ale...to je prostě osud,stalo se,co se stát mělo...pojď,ukážu ti to tady...můžu ti zaručit jediné-nás mrtvé už od sebe nikdy nikdo nemůže oddělit,protože jsme se sešli v nebi a naše duše se navždy spojili."
Po tvářích se mi stále kutálejí slzy jako hrachy,ale jsem ráda,že ho vidím.
Stisknu mu pevněji ruku a kráčím s ním.