Smrt-začátek konce

4. prosince 2018 v 15:12 | Klarienas23
Tak se to stalo. Umřela jsem.
Pitomé auto,hloupá já,nepodívala jsem se na druhý směr. Řidič neměl šanci zastavit.
Vidím své tělo,respektive zbytky mého těla na silnici. Okolo se toho určitě děje víc než vnímám,avšak mě fascinuje má bývalá schránka. Defacto si uvědomuji s hrůzou,že se na své bývalé tělo dívám z vrchu.
Srdcem mi projede osten bolesti. Co mamka,taťka,Pája-můj přítel? Jak to ponesou??
Cosik mě začne vcucávat výše,mé fyzického tělo se mi vzdaluje,nechci jít,musím vědět jak to dopadne.
Navzdoru mému chtíči zůstat a pozorovat mě cosik vcucne do úplně jiného místa nevídanou rychlostí.
Bum! Padla jsem na zem z obrovské výšky,leč bolest jsem při dopadu necítila.
Co se to děje? Kde to jsem? Vím,stoprocentně vím,že jsem mrtvá,tedy mé tělo,to je neodvratné.
Ale co to je? "Haloo,je tady někdo?? Haloo,haloo! " zvolám do prázdna,kde se při podlaze,kterou nevidím a jen si domýšlím,válí hustá mlha.
Po chvíli ticha uvidím z mlhy vystupovat stín člověka. Zachvěji se hrůzou při pomyšlení,že peklo existuje a některý z jeho služebníků si jde pro mě. Nu což,teď už je nejspíš opravdu pozdě odčinit cokoliv.
Postava lehce zpomalí,zamává na mě,je mi povědomá...ta chůze,ta chůze...odkud ji znám,koho mi to připomíná???
Vypadá to asi,že je to muž,těžko říct,stále ho zahaluje hustá mlha a to divné přítmí,co tu okolo je.Zastaví.
Šepotem ke mně dolehne: "Ségra?Klárko?"
Ne,to není možné. Anebo ano?? Ten hlas...patřil mému zesnulému bratrovi.
"Danošku,si to ty??Bráško?" odpovím rozechvělým hlasem s nadějí v srdci.
"Ano,jsem.Čekal jsem tady na tebe.Neboj,nebudeš tu sama" odpoví a vynoří se u mě.
Vypadá úplně stejně jako když jsem ho viděla naposledy. Mladý,usměvavý,rozčepýřené vlasy.
Do očí mi vhrknou slzy,nemůžu uvěřit a vlastně ani nevím,co se to děje,ale navzdoru tomu ho silně obejmu a dám mu pusu. Nechci ho pustit,tak moc mi chyběl,je to on,cítím i jeho vůni,je to ON!!!!!!
"Danošku,co se ti to stalo???My jsme se to nikdy nedozvěděli,chci to vědět hned,chci!" spustím na něj.
"Všechno ti řeknu,neboj,provedu tě tady.Je mi to líto,že jsi umřela. Ségra,je mi to opravdu líto."
"Ne,tak jak mě,když si umřel ty a já se nikdy nedozvěděla proč." odpovím.
Podívá se na mě smutnýma očima,ve kterých vidím moudrost,lásku a ...
A lítost. Pohladil mě po rameni,chytil mě za ruku a řekl: "Nikdo z nás to nemohl mít nikdy lehké,ale...to je prostě osud,stalo se,co se stát mělo...pojď,ukážu ti to tady...můžu ti zaručit jediné-nás mrtvé už od sebe nikdy nikdo nemůže oddělit,protože jsme se sešli v nebi a naše duše se navždy spojili."
Po tvářích se mi stále kutálejí slzy jako hrachy,ale jsem ráda,že ho vidím.
Stisknu mu pevněji ruku a kráčím s ním.
 

Místo v srdci

3. srpna 2018 v 3:17 | Klarienas23
Komu dát své místo v srdci? Velmi zajímavá otázka..
Už mnohokrát se mi v životě stalo,že jsem ve svém srdci vyhradila místo lidem,kteří toho zneužili,ale nemůžu říct,že to bylo nadarmo,protože mě to posílilo(samozřejmě ne hned,až s odstupem času jsem si to uvědomila) a z každého takového člověka jsem si odnesla jisté poučení. To tedy o lidech,kteří se později z mého srdce i života vytratili.
Druhé místo v srdci patří některým lidem tak nějak odjakživa,co žiju-např.mamince,taťkovi,bratrům...ti mají místo v srdci u mě vždy,za jakékoliv situace,prostě vždy-tvoří půlku mé osobnosti.
A komu jsem dala já své největší místo v srdci po rodině? Svému příteli,nejdražšímu muži na světě,který se mnou byl ve všech těžkých životních situacích,které jsem až doposud zažila...
Prožili jsme spolu okamžiky,kdy jsme absolutně neměli co jíst a žili jsme z 20 let starých zavařenin,co jsme našli u něho ve sklepě,chvíle,kdy jsme mysleli,že nám život hází jen samé klacky pod nohy,ale uvnitř jsme nějak oba dva podvědomě věděli,že je to asi nutné prožít,aby mohly přijít i lepší časy. A taky že přišli-a byly krásné,kouzelné...
Toho muže jsem držela za ruku,když zjistil,že mu nečekaně umřela babička,o rok později i tatínek...snažila jsem se mu býti oporou,chtěla jsem s ním sdílet svou bolest...
Tento muž mě naopak moc podržel,když mi umřel bratr,vlastně jen díky němu jsem si uchovala zdravou psychiku.
Má navždy své místo v mém srdci a vždy v něm bude,i kdyby se stalo nemožné.
Děkuji Vesmíru za to,že mi umožnil býti s tak skvělou osobou. Spadl mi přímo do srdce,můj milovaný Pavel.

Vězení mysli

24. června 2018 v 17:37 | Klarienas23
Článek tohoto týdně mě celkem zaujal,protože ve vlastní pasti se cítím už od února,kdy mi umřel bratr,můj nejdražší,nejlepší,jenom o 3 dny a 11 let dříve narozený..vzor mého mládí....umřela půlka mé duše..
Bratra našli u něj doma v koupelně na zemi ležet,jen tak..jen tak si umřel...a mě hrozně trápí,že
jsem ho v tu chvíli nedržela za ruku v jeho poslední chvilce a také,že jsem mu ještě tolik nestihla říct...
Děsí mě pomyšlení,že si svou nadcházející smrt dobře uvědomoval s pocitem,že stejně umře,protože nebyl nikdo kdo by mu pomohl...nikdy to vědět nebudu,protože pitva nepřišla vůbec na nic...v úmrtním listu by stálo: příčina smrti zcela neznámá..
Bolí mě,když pomyslím,že už ho nikdy neuvidím,nikdy si spolu už nedáme po ´´čuni´´ jak jsme říkavali našim pokerovým dýchánkám,když jsme kalili...
Bolí mě,že nikdy nepozná moje děti a ty zas jeho,byl by z něj skvělý strýc,poněvadž to byl moc hodný člověk...
Mnohdy se mi vrací ty chvíle,kdy jsme s druhým bratrem vyklízeli jeho byt a mně to připadalo jakoby jen řekl: ´´Hele,ségra,víš co,počkej tady nahoře a já jenom skočím pro kuželku(lahváče)´´.
Stejně jako mi pořád v hlavě zní hovor od přítele,že bráchu našli mrtvého policajti...tu chvíli,kdy jsem tomu moc nevěřila a doufala jsem(a vím,že to zní hnusně),že je to jen omyl a ten pocit,když jsem zjistila,že je to pravda,tu chvíli nikdy nezapomenu,protože srdce se mi v ten moment zalilo neuvěřitelnou bolestí...
V hlavě mě pořád pronásleduje ten obraz,když jsem stála před bratrovou rakví a vedle ní byla jeho fotka,kdy mi teprve poprvé došlo,že tohle,kdy tady leží v rakvi je poslední chvílí,kdy bude bráška fyzicky,ač mrtvý,vedle mě a že už ho neuvidím.....
V srdci mě mučí ta neskutečná bolest a stesk....už je to půl roku a mně připadá,že to byla včera jak na Danoška pořád myslím...
Můžu dělat co chci,ale takřka neustále na něj myslím- co by tomu něčemu řekl on,jak by se zachoval,co by cítil...kdo zažil určitě ví o čem mluvím...a ti co nezažili-jsou šťastní lidé..
Takže mou pastí je má mysl a neustálý strach,že mi opět někdo umře....
 


Mému muži

29. srpna 2016 v 22:34 | klarienas23
Na nebesa upínám zrak

v duchu Tě vzpomínám.

Jak mě něžně laskáš

slastně se svírám,

duši mou Ti pošlu

snad už budeme navždy spolu.

Tím Ti,Poklade,říkám,

že Tě po zbytek věků milunkám.

Kam dál